Západosibiřská lajka

306-ZSL_2013.doc

 

FEDERATION CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE

Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)

02.03.2011/EN

10.04.2012/CZ

Překlad: Kateřina Samková

 

FCI-Standard N° 306

ZÁPADOSIBIŘSKÁ LAJKA

(Zapadno-Sibirskaia Laika)

 

ZEMĚ PŮVODU: Rusko

DATUM PUBLIKACE OFICIÁLNĚ PLATNÉHO STANDARDU: 13.10.2010

POUŽITÍ: všestranný lovecký pes

FCI KLASIFIKACE.: Skupina 5 špicové a primitivní plemena

Sekce 2 severští lovečtí psi

Se zkouškou z výkonu.

KRÁTKÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ: Toto původní ruské lovecké plemeno pochází z oblastí Uralu, západní i východní části Sibiře a bylo selektováno z khantyjských a mansjackých loveckých psů. První standarty Vogulských ( Mansi) a Ostyackých (Khanty) Lajek byly vytvořeny ruskými kynology na začátku dvacátého století. V roce 1947 byla zavedena nová kvalifikace lajek a potomci khantyjských a mansjackých lajek byli spojeni do jednoho plemene. Nový standart Západosibiřské lajky byl schválen roku 1952.

Dnes je Západosibiřská lajka nejběžnějším loveckým psem v Rusku a je rozšířena ve všech zalesněných oblastech země od Karelie po Kamčatku. Plemeno je oblíbené především ve svých původních oblastech. Chovní jedinci z chovatelských stanic, které jsou specializované na jedince ustálené ve schopnosti pracovat a s vysokou kvalitou v typu jsou používáni ve všech kynologických centrech Ruské federace.

 

CELKOVÝ VZHLED: pes střední až mírně větší velikosti, dobré substance se silnou a suchou stavbou. Délka těla měřená od předhrudí k hrbolu sedací kosti je mírně větší než kohoutková výška. Pohlavní dimorfismus jasně vyjádřený. Psi jsou větší než feny a jasně svalnatí. Svaly jsou dobře vyvinuté a kosti jsou silné.

DŮLEŽITÉ PROPORCE: Délka těla přesahuje kohoutkovou výšku v poměru:

u psů: 100 ku 103 - 107%

u fen: 100 ku 104 - 108%

Kohoutková výška přesahuje výšku zádě o 1-2 cm u psů a je rovná nebo přesahuje o 1 cm u fen.

Délka hlavy značně přesahuje šířku hlavy. Délka tlamy je stejná nebo o trochu méně než polovina délky hlavy.

Délka nohou od země k lokti mírně přesahuje polovinu kohoutkové délky.

 

POVAHA / TEMPERAMENT: klidný, vyrovnaný. Aktivní pes s velmi dobře vyvinutým čichem a smyslem pro vyhledání kořisti, ostražitý, citlivý a s vášní pro lov. Loví opeřenou kořist stejně tak jako osrstěnou. Sebevědomý a ostražitý vůči cizím.

HLAVA: Suchá, klínového tvaru, v poměru s velikostí psa. Připomíná rovnostranný trojúhelník při pohledu shora. Mozkovna je středně široká, užší u fen než u psů.

MOZKOVNA:

Lebka: protáhlá, zjevně delší než širší, při pohledu zpředu plochá nebo mírně zaoblená. Hřbet nosu je rovnoběžný s horní linií lebky. Temeno a týlní hrbol dobře vyjádřeny. Temenní část lebky je zaoblená. Nadočnicové oblouky mírně vyjádřené.

Stop: mírně vyjádřený

OBLIČEJOVÁ ČÁST:

Nosní houba: střední velikosti, černá. U bílých jedinců mírně světlejší (hnědavý) nos tolerován.

Tlama: středně zašpičatělá, rozšiřující se k základně. Délka tlamy je polovina, nebo o něco méně, než délka hlavy. Při pohledu z profilu je tlama mírně klínového tvaru.

Pysky: pevně přiléhající

Zuby: velké, silné, bílé zuby, dobře vyvinuté, pravidelně umístěné a netisknoucí se. Kompletní (42 zubů) nůžkový skus.

Líce: suché lícní kosti

Oči: ne příliš velké, oválného tvaru, šikmé, usazeny celkem hluboko (více než u jiných lajek) s odhodlaným inteligentním pohledem. Barva očí je tmavě hnědá nebo hnědá podle barvy srsti

Uši: vysoko nasazené, špičaté, vztyčené uši. Tvaru „V“ se zašpičatělou špičkou, pohyblivé. Ušní boltce vyvinuté mírně.

KRK: osvalený, suchý a dlouhý, délka se rovná délce hlavy. Oválný na průřezu. Krk je nasazen zhruba v úhlu 45°-55° k horizontální linii.

TRUP:

Horní linie: pevná a tuhá, mírně svažující od kohoutku ke kořeni ocasu.

Kohoutek: velmi výrazný, především u psů

Hřbet: silný, rovný, dobře osvalený, středně široký

Bedra: krátká, středně široká, dobře osvalená, s mírným zaoblením.

Záď: široká, středně dlouhá, lehce spáditá.

Hrudník: středně hluboký, široký (hrudník sahá k lokti), dlouhý, oválného tvaru na průřezu.

Břicho a dolní linie: vtažené, spodní linie od hrudníku k dutině břišní mírně stoupá

OCAS: pevně stočený do kroužku. Nesen nad hřbetem nebo nad zádí. Když je plně natažen dosahuje k hleznu, nebo je o 1 – 2 cm kratší.

KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY:

Celkový vzhled: rovné při pohledu zpředu, nasazeny středně široko a jsou paralelní. Vzdálenost od země k lokti je mírně větší než polovina kohoutkové výšky.

Plece: dlouhé a správně uloženy dozadu

Nadloktí: dlouhé, šikmé, osvalené, dobře zaúhlené mezi lopatkou a nadloktím

Loket: těsně přiléhající k tělu, vrchol lokte je dobře vyvinut a směřuje dozadu, rovnoběžně s osou těla.

Předloktí: dlouhé, rovné, nikoliv hrubé, svalnaté, oválné na průřezu

Nadprstí: není dlouhé, mírně svažující při pohledu ze strany. Paspárky jsou nežádoucí.

Přední tlapa: oválná, klenutá s pevně sevřenými prsty, prostřední prsty jsou trochu delší.

 

PÁNEVNÍ KONČETINY: osvalené, silné, s dobře vyznačeným zaúhlením všech kloubů. Při pohledu zezadu jsou končetiny rovné a rovnoběžné.

Stehno: středně dlouhé, šikmo uložené

Koleno: dobře ohnuté

Bérec: středně dlouhý, šikmo uložený, není kratší než stehno

Nárt: uložen téměř vertikálně. Při pohledu ze strany, průběžná linie od sedacích hrbolů k zemi by měla procházet přední částí nártu. Paspárky jsou nežádoucí,

Zadní tlapy: mírně menší než přední. Oválné, klenuté s těsně sevřenými prsty. Prostřední prsty mírně delší.

 

POHYB:volný a energický. Typickým pohybem je krátký klus, střídaný s cvalem.

KŮŽE: silná, elastická, bez vrásek a nadměrné podkožní tkáně

OSRSTĚNÍ:

SRST: Krycí srst je hustá, tvrdá a rovná. Podsada je dobře vyvinutá, měkká, bohatá a vlnitá. Srst na hlavě a uších je krátká a hustá. Srst na plecích a na krku je delší než na těle a tvoří límec, na lícních kostech tvoří licousy. U psů je srst na kohoutku delší. Končetiny jsou pokryté krátkou, tvrdou a hustou srstí, která je mírně delší na zadní straně končetin. Srst na zadních končetinách tvoří kalhoty ale bez praporců. Mezi prsty roste ochranná kartáčovitá srst. Ocas je pokryt bohatou rovnou a tvrdou srstí, která je jen mírně delší na spodní straně ale nikdy netvoří prapor.

BARVA: šedá s červeno-hnědou, červená s červeno-hnědou, šedá, červená, plavá a červeno-hnědá ve všech odstínech. Celobílá nebo bílá se znaky, tzn.: bílá se skvrnami jakékoliv výše zmíněné barvy.

VÝŠKA:

Výška v kohoutku: Psi: 55 až 62 cm.

Feny: 51 až 58 cm.

VADY: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni a vlivu na schopnost psa vykonávat svou tradiční práci.

ZÁVAŽNÉ VADY:

DISKVALIFIKUJÍCÍ VADY:

 

 

Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.

Lajky v České republice rozhodně nepatří mezi plemena rozšířená a známá. Jejich chovem se zabývá pouze úzký okruh zájemců. Na našem knižním trhu neexistuje žádná monografie tohoto plemene, ve velkých obrazových encyklopediích ze zahraničí o nich bývá pouze okrajová zmínka. Proto bych čtenáře ráda s tímto plemenem seznámila.

Sovětský kynolog A. Vojločnikov se odvolává na četné příspěvky sovětských i zahraničních etologů, zoologů a archeologů. Vyslovuje názor, že mezi všemi plemeny zdomácnělých psů jsou lovecké lajky nejstarším plemenem, které stojí nejblíže vlkům. S vlky je sbližuje stavba lebky a suchá klínovitá morda.

Až do roku 1947 existovalo na území bývalého Sovětského Svazu 27 samostatných plemen či místních rázů lajek, Ve skutečnosti však šlo jen o málo odlišné variety jednoho plemene. Bylo doporučeno číslo snížit a místní rázy sjednotit. Dnes jsou uznaná čtyři samostatná plemena lajek - karelofinská lajka, ruskoevropská lajka, západosibiřská lajka a východosibiřská lajka.

První vykopávky a historické nálezy zdoby kamenné objevil rusky geolog Alexander Inostrancev. Byly mezi nimi pozůstatky kostí, které asi patřily přímému potomku severoevropského vlka nebo křížencům vlka se psem rašelinným. Tento pes však byl mohutnější než pes rašelinný a byl nazván po svém objeviteli Canis familiaris inostranzewi. Okolí Ladožského jezera bylo odpradávna oblíbeným místem, kde zakládali při obchodních cestách Vikingové své osady. Obchodní styky Vikingů s touto oblastí potvrzují také archeologické nálezy ze Švédska. Vikingové si přivezli domů i psy, a právě archeologické nálezy ukazují na blízkou příbuznost dnešních ruských lajek a psů ze Skandinávie. Plemeno vývojově blízké a v některých povahových rysech lajkám podobné je karelský medvědí pes. U nás v České republice jsou všechna plemena lajek a karelský medvědí pes společně sdruženy v Klubu chovatelů karelských medvědích psů a lajek. Případně se mohou chovatelé lajek včlenit ještě do Klubu chovatelů honičů. V současné době se již oba kluby dohodly na jednotných podmínkách chovnosti. Název plemene pochází z ruského slova “lajať", což v překladu znamená “štěkat".

Lajka se stala celosvětově známou jako první živý tvor ve vesmíru. Šlo o let Sputniku 2, který startoval 3. listopadu 1957. Družice měla hmotnost 508,3 kg a kromě přístrojů zde byla i hermetická kabina s Lajkou. Předem však podotýkám, že se podle dochovaných fotografií určitě nemohlo jednat o západosibiřskou lajku. Podle obrázků to mohla být o mnoho menší lajka rusko-evropská, ale spíše se jednalo o křížence neznámého původu. Přesto zde tyto zajímavosti ohledně kosmického výzkumu a užití psů v něm pro naše čtenáře uvádím. Program vědeckých výzkumů byl stanoven na pět dní. pak byla Lajka usmrcena přerušením dodávky kyslíku. Sovětský Svaz tímto letem předstihl Američany o dva roky -v americké družici letěla rnalá opice, s dalším letem následoval šimpanz. Málokdo ví, že po Lajce startovala v sovětských družicích další, velice početná série lajek -Střelka, Bělka a mnohé jiné. Ty už měly veselejší osud - technický vývoj pokročil a lidé je dokázali vrátit zpátky na Zemi. Mezi mnohými se proslavila ještě dvojice Zyjozdočka a Černuška. Jedna z těchto fenek měla po návratu na Zemi štěňata a jedno z nich bylo slavnostně darováno americkému prezidentu J. F. Kennedymu.

Vlastnosti a lovecká upotřebitelnost

Lajka byla vždy psem obyčejných lidí. Byla jejich stálým průvodcem a pomocníkem při lovu, tahala saně, pásla soby. V životních podmínkách obvyklých pro lajky (silné mrazy a skrovná potrava) se u nich vytvořila výborná přizpůsobivost - maximálně stráví a využijí potravu, rozmnožují se jednou ročně (většina lajek hárá jen jedenkrát do roka), mívají málo štěňat (3 až 4) s jejichž porodem a následným odchovem nebývají problémy. I prvničky většinou rodí samostatně a bez jakýchkoli komplikací. Je-li fena dostatečně mléčná, štěňata zdvojnásobují svoji porodní hmotnost sedmý až osmý den. (Porodní hmotnost se při pěti narozených štěňatech u západosibiřských lajek pohybuje zhruba od 320 do 450 g ). Termoregulaci mají lajky uzpůsobenou pro severské kraje.

Cílem chovatelského snažení v Rusku je, aby lajka byla samostatně pracující a opravdu tvrdý pes. Proto lovci vtajze dělají i zkoušku povahy na medvěda. Ta spočívá zhruba v tomto: z větší vzdálenosti je pes (zdůrazňuji však, že plně dospělý pes!) vypouštěn lovcem z řemene. Pokud ten ihned a neohroženě k medvědovi běží a poté na něj silně a neohroženě doráží, čímž ho udrží na místě , je to známka výborná. Pokud k tomu pes potřebuje psychickou podporu majitele, ohlíží se a lovec ho musí povzbuzovat hlasem, má dvojku. Pes, který se medvěda bojí, případně se nechá zahnat v takové zkoušce neuspěl, má za tři a lovci ho v chovu nevyužívají. O tuto zkoušku má zájem i řada chovatelů lajek ze severu Finska, kde je toto zákonem zakázáno. Jezdí proto svoje lovecké lajky otestovat ke spřáteleným chovatelům za sousední ruské hranice. Co já vím, tak se jezdí hlavně do oblastí v okolí Murmansku. Tím se tvrdost a obratnost pro boj s velkou šelmou po generace v lajkách utvrzuje a pěstuje. Právě pro tyto vlastnosti se v našich podmínkách lajky výborně osvědčily při naháňkách na černou zvěř.

Ani vlků se lajky nebojí, setkání s nimi vyhledávají a napadají je. Dostane-li se lajka na čerstvou vlčí stopu, setkání s vlkem vyhledává. V sovětské myslivecké literatuře se hodně píše o křížencích vlků s lajkou, kteří jsou zvlášť životaschopní a projevují se jako vlci. Zvláštní zkušenosti a z českých podmínek znám příklad křížení psa československého vlčáka s fenou lajky - štěňata byla exteriérově po vlčákovi, po lajce měla pouze zakroucený ocas. Jinak si myslím, že páření lajek s vlky je vcelku snadno proveditelné, z vlastní zkušenosti mám ověřeno, že fena lajka velice ráda přijala malého vlčího křížence. Bere ho jako štěně a vzorně o něj pečuje.

Příslušníci národností obývajících severní lesní pásmo Evropy a Asie měli lajky jako jediné plemeno loveckých psů, se kterými odpradávna lovili soby, losy, medvědy, kuny, soboly, veverky, tetřevy a kachny. Všechny lajky se vyznačují dobrým slíděním, dobře sledují stopu raněného zvířete. Při pronásledování zvěře často zaběhnou z doslechu. Mají však výbornou orientaci i sluch a i v neznámém terénu se bezpečně umí vrátit ke svému pánovi. Lajka má velkou ostrost na škodnou, pronásleduje nejen kočky, které okamžitě bezpečně zadáví, ale i jiná zvířata. Velmi těžko se pak nechá odvolat. Lajka je v boji i s mnohem větším protivníkem velice tvrdá. Zadáví vydru a v revírech Šumavy se nezalekne ani útoku rysa. I za cenu těžších zranění s ním neohroženě bojuje. Podle vyprávění a videozáznamu mého známého ze Šumavy, který vlastní vynikajícího psa lovecké lajky, jeho pes, kterého rys ze zálohy napadl, velikou kočku po lítém boji zahnal. Pro zajímavost uvádím, že je tento pes je i výborně ovladatelný, má složeny čtyři zkoušky lovecké upotřebitelnosti, například i lesní a všestranné. Nejen tedy barvářské zkoušky honičů, jako většina.

Ve 20. a 30. letech se v tehdejším Sovětském Svazu o lajky začali zajímat četní myslivci, jejich používání k lovu rostlo. Do velkoměst se začaly dovážet ze vzdálených vesnic v taj ze pravé lajky. Tím začalo jejich cílevědomé šlechtění. V těžkém období 2. světové války bylo v SSSR založeno 65 státních psinců, z nichž se v 17 chovaly pouze lajky. Vnáší republice se západosibiřské lajky chovají ale teprve od počátku 80 - tých let dvacátého století.

S lajkami se loví od začátku letní a podzimní sezóny až do konce podzimního lovu. Pro časově tak rozsáhlé a co do druhů zvěře tak různorodé období lovu neexistuje žádné jiné plemeno. Získat dospělou pracovní lajku je velmi těžké. Málokdy se podaří kontakt mezi psem a novým pánem. Většina ruských lovců a myslivců si pro sebe vychovává psa od štěněte. Toto bych doporučila i všem zájemcům o chov lajek u nás. Lajky se velmi těžko cvičí a ovládají, protože jsou velice inteligentní a samostatné. V drsných podmínkách ruské tajgy by jinak nepřežily, proto je jim samostatnost v rozhodování vrozená. Pro případné zájemce o toto plemeno dopředu předesílám: Ne, opravdu to není snadno cvičitelný a ovladatelný ovčák. Výcvik na kynologickém cvičišti na úrovni klasických služebních plemen se od lajky očekávat nedá. Stejně jako je tomu u většiny klasických “seveřanů", nebývá ani zde závislost na majiteli tak velká. Proto z vlastní zkušenosti - chcete-li například docílit spolehlivého přivolání, vezměte si vybrané štěně od chovatele co nejdříve. Optimální je to již před druhým měsícem věku.

U nás se nejvíce chová lajka západosibiřská. ta u nás mívá v posledních letech v plemenných knihách okolo tří až pěti zápisů vrhů ročně. Dále se v České republice jako opravdová rarita vyskytuje i malá ruskoevropská lajka, bylo zde již i několik odchovaných vrhů. Karelofmské a východosibiřské lajky se u nás nechovají. Západosibišská lajka se spolu s karelským medvědím psem řadí mezi severská lovecká plemena psů. U nás se západosibiřské lajky využívají jak ke slídění a lovu zvěře drobné, tak i na kachny a velmi dobře se uplatňují při lovu zvěře černé. Lajky jsou psi, kteří pracují v honitbě samostatně, mají obrovský akční rádius. Proto myslivci, kteří s nimi provádějí lovecký výcvik, doporučují mít lajku od štěněte a neustále ji utvrzovat ve spolupráci s vůdcem. Tvrdé metody se při jejich výcviku uplatnit obvykle nedají. Musíme vůči nim projevovat laskavost a podarovávat je pamlsky, které při jejich výcviku působí velice pozitivně. Většinou jsou totiž jako správní seveřané velmi žraví a pamlsek je pro ně tou nejlepší motivací. Ale pozor! Primitivní a severská plemena psů bývají velmi záživná. Jejich organismus opravdu téměř beze zbytku využije každičký nalezený drobeček potravy, každičkou rybí šupinku. Proto pozor: při nedostatku pohybu a v našem teplejším podnebí než je v jejich otčině, hrozí rychlá obezita! Moje vlastní fenka - Anna Hvězda Sibiře se s ní potýká neustále. Tato fena se stala jako první lajka z České republiky na Světové výstavě 2000 v Miláně nejlepší fenou plemene a Světovou vítězkou. V následujícím roce potom v Portu svoje prvenství znovu obhájila. Ale řeknu Vám, stálo to hodiny běhání u kola. plavání a odříkání, dostat ji z kondice “příliš blahobytné" zpět do kondice výstavní!!!

Pokud Vás, vážení čtenáři, toto u nás zatím málo známé plemeno zaujalo, více informací můžete načerpat na internetových stránkách:

http://karelaci.hyperlink.cz/

http://members.tripod.com/kennel-mutara/

Dr. Ing. Naděžda ŠEBKOVÁ
kynologie@seznam.cz