048-KMP.doc

 

FEDERATION CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE

Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)

 

F.C.I.-Standard č. 48 / 12.03.1999 / GB

KARELSKÝ MEDVĚDÍ PES

(Karjalankarhukoira)

ZEMĚ PŮVODU: Finsko

DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 12.03.1999

POUŽITÍ: Pes využívaný k zadržení zvěře (stavění) při lovu losů a medvědů. Nadšený lovec, velmi nezávislý, ale dobře spolupracující při lovu, kdy štěkáním označuje pozici zvěře. Má velmi ostré smysly, zejména čich, proto je toto plemeno vhodné pro hony na velkou zvěř. Také má velmi dobrý orientační smysl.

ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.: Skupina 5 špicové a primitivní plemena

Sekce 2 severští lovečtí psi

Zkouška z výkonu pouze v severských zemích (Norsku, Švédsku a Finsku).

KRÁTKÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ: Za přímého předka tohoto plemene se považuje pes „Komi“, také nazývaný Zyrianský pes. Původní prapředek této rasy pocházel nicméně z Karélie, kde byli tito psi využíváni k lovu zvěře. Šlechtění započalo v roce 1936 s cílem vytvořit robustního psa, který vyštěkává velkou zvěř. První standard byl kodifikován v roce 1945, o rok později byli již zaregistrováni první psi. V současnosti je plemeno ve Finsku poměrně rozšířené.

CELKOVÝ VZHLED: Středně velký, robustní a silný pes, mírně delší než je jeho výška v kohoutku, s hustou srstí a vztyčenýma ušima.

DŮLEŽITÉ POMĚRY: Délka těla je pouze mírně delší než je jeho výška v kohoutku. Hloubka těla je přibližně poloviční než výška v kohoutku. Poměr mezi délkou tlamy a délkou lebky je přibližně 2 : 3. Délka lebky je přibližně stejná jako její šířka a hloubka.

POVAHA / TEMPERAMENT: Vyrovnaný, poněkud rezervovaný, ale odvážný a vytrvalý pes. Velmi sebevědomý, může být agresivní vůči ostatním psům, ale nikdy vůči lidem. Velmi vyvinutá bojovnost.

HLAVA: Při pohledu zepředu trojúhelníkový tvar.

MOZKOVNA:

Lebka: široká, při pohledu zepředu a z profilu mírně vyklenutá, nejširší je mezi ušima. Čelní vráska je sotva patrná. Nadočnicové oblouky jsou jen slabě vyvinuté.

Stop: nepříliš výrazný, spíše dlouhý, prohnutý plynule směrem k lebce.

OBLIČEJOVÁ ČÁST:

Nosní houba: velká, černé barvy.

Tlama: hluboká, mírně se zužuje směrem k nosu. Nosní hřbet je rovný.

Pysky: spíše tenké a přiléhající.

Čelisti/Zuby: velmi silné čelisti. Zuby jsou velmi vyvinuté a symetrické, obvyklého zubního vzorce. Těsný nůžkový skus

Líce: jařmové oblouky jsou silné.

Oči: poměrně malé, mírně oválné. Různé odstíny hnědé, nikdy žluté. Vyjadřují ostražitost a odvahu.

Uši: vztyčené, poměrně vysoko nasazené, střední velikosti, s mírně zaoblenými špičkami.

KRK: svalnatý, střední délky, prohnutý a pokrytý hojným osrstěním, bez volné kůže.

TRUP:

Kohoutek: výrazný u psů, u fen méně.

Hřbetní linie: rovná a osvalená.

Bedra: krátká a osvalená.

Záď: široká, silná a mírně spáditá.

Hrudník: Prostorný, nepříliš široký, poměrně dlouhý, dosahující přibližně k loktům. Žebra mírně vyklenutá, předhrudí výrazné, ale nepříliš široké.

Břicho: mírně vtažené.

OCAS: nasazen vysoko, střední délky, zahnutý nad hřbet, špička ocasu se dotýká těla na stranách hřbetu. Přirozeně krátký ocas je povolen.

KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY:

Celkový vzhled: Silné se silnými kostmi. Při pohledu zepředu rovné a paralelní. Nadloktí a ramenní lopatka jsou stejné délky, předloktí je mírně delší.

Plece: poměrně šikmé, svalnaté.

Nadloktí: mírně šikmé a svalnaté.

Lokty: směřující rovně vzad, umístěné na svislé linii procházející nejvyšším bodem lopatky.

Předloktí: silné a svislé.

Nadprstí: střední délky, mírně šikmé.

Přední tlapky: pevné, dobře klenuté, kulaté a směřující vpřed. Polštářky pružné, ze stran pokryté hustou srstí.

PÁNEVNÍ KONČETINY:

Celkový vzhled: silné a svalnaté, při pohledu zezadu rovné a paralelní. Přední linie zadní končetiny je rovnoměrně klenutá.

Stehno: široké a dlouhé se silnými svaly

Koleno: směřuje vpřed, středně zaúhlené

Bérec: dlouhý a svalnatý

Hlezno: nízko položené, s nápadným zaúhlením

Záprstí: krátké, silné a svislé

Zadní tlapky: pevné, mírně delší a méně klenuté než přední. Polštářky jsou pružné, ze stran pokryté hustou srstí.

POHYB: lehký, prostorný a bez námahy. Snadno přechází z klusu do běhu, který je jeho nejpřirozenějším pohybem. Končetiny se pohybují paralelně.

KŮŽE: na celém těle dobře přiléhající, bez vrásek.

OSRSTĚNÍ:

SRST: krycí srst je hrubá a rovná. Na krku, hřbetu a horní straně stehen delší než jinde. Podsada je měkká a hustá.

BARVA: Černá, může být matná nebo mírně dohněda. Většina jedinců má výrazné bílé znaky na hlavě, krku, hrudi, břichu a končetinách.

VÝŠKA A HMOTNOST:

Výška: v kohoutku ideálně 57 cm u psů, 52 cm u fen, s tolerancí +/- 3 cm.

Hmotnost: psi 25 - 28 kg, feny 17 – 20 kg.

VADY: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.

VYŘAZUJÍCÍ VADY:

Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.

Karelský medvědí pes pochází z Finska, konkrétně z jeho východní části, Karélie. Jedná se psa, jehož typ se v této oblasti vyskytuje od pradávna. Víceméně čistokrevně byl karelák ve Finsku chován už od dvacátých let, systematický chov začal v polovině třicátých let. Původně se vyskytovali jedinci se třemi druhy srsti : krátká , téměř bez podsady, dlouhá měkká , ovšem převažovala krátká hrubá s hustou podsadou, která se nejvíce osvědčila. Psi s krátkou srstí bez podsady v zimě trpěli zimou, srst dlouhosrstých psů snadno navlhala a plstnatěla a psi trpěli chladem též. Všichni psi měli ocas nesený nahoru zatočený nad hřbetem, ovšem občas se vyskytli i psi bez ocasu. Vyjímečně se takoví psi objeví i dodnes (v naší republice se zatím tak nestalo).V průběhu ruskofinské války plemeno téměř vymizelo, zachovalo se pouze pár chovných jedinců na západě Finska a v okolí Turku, díky jimž mohl chov pokračovat.V roce 1946 byl uznán standart plemene FCI a počet psů rychle rostl. V dnešní době se počet Karelských medvědích psů ve Finsku pohybuje v první desítce chovaných plemen.

Karelský medvědí pes se ve Finsku původně používak k lovu velké zvěře - medvědů, rysů, vlků, losů. V dnešní době medvědů, rysů a vlků již příliš není a jsou chráněni,proto se nyní KMP používá hlavně k lovu losů. Ve Finsku probíhá každoročně lovecká soutěž, kde soutěžící psi musí dokázat svou dovednost a vytrvalost. V zalesněném revíru musí sám najít losa , štěkáním jej ohlásit, snažit se jej udržet na místě, popřípadě jej tlačit směrem k lovci. Hodnotí se hlasitost, způsob práce a zda má lovec příležitost k ráně. Ovšem losi se na této soutěži nestřílejí. KMP pracuje při lovu poněkud jinak než jsme u nás zvyklí, ovšem tento způsob jeho práce je úspěšný. Zvěř sleduje tiše dokud ji nedostihne, potom začne hlasitě štěkat, zvěř obíhá, provádí proti ní výpady a snaží se ji dotlačit směrem k lovci .Na lovenou zvěř neustále útočí, ovšem nekouše ji, ani se nesnaží ji strhnout. Nestrhávají ani vyloženě slabé nebo nemocné kusy. Tímto svým chováním dokáže udržet lovenou zvěř dlouho na místě a umožňuje tak svým chováním lovci jistou ránu. To že nestrhává lovené kusy, umožňuje že může pracovat na velké ploše poměrně samostatně, ovšem nikdy nesmí ztratit kontakt se svým vůdcem.

V České republice se začátek chovu datuje na přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy se shodou okolností stali majiteli Karelského medvědího psa téměř současně dva češi, kteří v tuto dobu ve Finsku pracovali.

Vroce 1969 dostal darem dr. Bechyně fenku Nalle a tuto fenu v tomto roce přivezl do Československa. Tato fenka měla v roce 1971 jeden vrh a bohužel v roce 1971, kdy už byla ve vlastnictví sestry dr. Bechyně paní Homolkové uhynula i se svým synem. A bohužel majitelé jejich ostatních potomků je neuchovnili, a tak nebyla využita jedna ze zakládajících krevních linií.

V roce 1967 dostal dr. Zdeněk Urban od svých finských přátel fenku Jeny. V roce 1970 se vrátil do Československa a fenku přivezl s sebou. Jeny měla dva vrhy a někteří z jejích potomků už měli také štěňata

a chov kareláků se začal rozrůstat. Nicméně dovoz nových psů byl velmi omezený, a tak bylo nuceno často použít příbuzenskou plemenitbu a do chovu musel být použit i pes, který byl nositelem vady - modrého oka. toto je ovšem jediná vada, která se zatím občas může v našem chovu vyskytnout.

Velké zlepšení nastalo po roce 1989, kdy se otevřely hranice. Nyní je možno ke krytí používat i psy ze zahraničí popřípadě ze zahraničí kvalitní psy dovézt. Naši chovatelé mají více možností navštěvovat zahraniční výstavy a tak propagovat český chov kareláků. Je velikou pravdou že karelský medvědí pes je v naší zemi na vysoké úrovni a v zahraničí postupně stoupá poptávka po našich pěkných a zdravých psech.

V současné době se chov Karelského medvědího psa v České republice slibně rozvíjí, i když vrhů je poměrně málo, zhruba 3-4 za rok, všechny jsou početné a vyrovnané.

Jedná se o plemeno, které se většinu svého dlouhodobého vývoje musela vyrovnávat s tvrdými podmínkami severské krajiny, takže se jedná o plemeno značně odolné a nenáročné. Feny tohoto plemene, vzhledem ke klimatickým podmínkám většinou nehárají každých šest měsíců, ale pouze po devíti měsících až jednou ročně a i doba hárání je delší, než je obvyklé, krytí často probíhá až kolem dvacátého dne. Vrhy bývají početné, běžně 6 až 8 štěňat, rekord v naší republice je 11 zdravých a silných štěňat! Porod je většinou bez komplikací, fena jej zvládá sama, ovšem každý zodpovědný chovatel se samozřejmě porodu účastní alespoň dohledem, zda je vše v pořádku. Feny jsou velmi pečlivé a starostlivé matky, první dny se od štěňat nechtějí hnout ani na krok, později se již od nich vzdalují, ale jsou stále ve střehu. Štěňata jsou čilá a odolná, i zimní vrhy už od pěti týdnů skotačí venku. Pokud je bouda feny zateplená, mohou už v tomto věku i spát venku, v boudě se navzájem zahřejí. Jinak je vhodné dávat štěňata přes noc do místnosti, která není příliš přetopená, aby štěňata nezchoulostivěla.

Nový majitel štěňátka by měl s výchovou začít poměrně brzy. Jsou to pejsi mimořádně chytří a učenliví, naučit se povely pro ně nebývá problém, ovšem je lépe je vychovat před nástupem puberty.V tomto období pejsek zkouší , zda je nutné skutečně svého velitele poslouchat , ovšem pokod už má výchovou vyhrazené mantinely, mnoho místa na vzdor nezbývá a pokud jeho pán stále trvá na svém a důsledně požaduje splnění daných příkazů, ochotně se zase vrátí pod jeho velení. Výchova těchto plemen by neměla být vedena tvrdě, ale důsledně. Při tvrdém zacházení se pes pouze zkazí a nikdy nenaváže se svým pánem opravdový vztah. Ze všeho nejvíce tito psi uznávají přirozenou autoritu a jak jsem již jednou řekla, důslednost. Při počátečním výcviku by majitel měl dávat jen ty příkazy, u kterých si je jistý že je pes splní a musí předcházet nežádoucím situacím. Jedná se hlavně o nácvik přivolání. Tito psi v původních podmínkách vyhledávali zvěř v rozsáhlých zalesněných oblastech a tak mají poněkud větší akční radius. Ovšem pokud už od štěněte určí jeho pán vzdálenost na kterou se od něj nesmí vzdálit a bude jej důsledně přivolávat, pokud se přiblíží této pomyslné hranici, pes si pzději nedovolí se vzdalovat dále. V období tohoto nácviku je třeba předcházet situacím , kdy by pejsek nemusel uposlechnout, například když vidí jineého psa. V tomto případě musí být majitel předvídavý, pejska přivolat hned k sobě, vydatně pochválit, dát jej na vodítko, na vodítku s ním dojít ke psu , znovu pochválit a pokud je to jen trochu možné, pustit jej a nechat jej si s tímto psem pohrát. Tímto si vaše štěňátko dá do souvislosti, jak příjemné je svého pána poslechnout. Nejenže je velice chválen, popřípadě dostane i pamlsek, ale dokonce si může pohrát i s tím psem, na kterého bylo tak zvědavé .Později už nebude nutné jej připínat na vodítko, stačí jen jej přivolat k noze, až bude tento cvik umět. Také už nebude nutné s ním chodit pokaždé za objektem jeho zájmu, musí si zvykat, že jeho přání se musí podřídit přáním jeho pána.

Protože se jedná o původně lovecká plemena, mají poměrně silně vyvinutý lovecký pud. Proto majitele těchto psů, kteří jej chtějí využít v myslivosti nemají s loveckým výcvikem problémy, tito psi se učí dobře a s chutí a dá se říct že jsou to všestranní lovečtí psi. Ovšem majitelé těchto psů, kteří je nechtějí využít k lovu by měli svému pejskovi dávat od počátku najevo, že si nepřejí, aby prohledával houštiny a hledal zvěř. A pokud budou mít dobře zvládnutý nácvik přivolání, podaří se mu svého psa odvolat, i když někde poblíž proběhne například zajíc.

¨Toto plemeno je na údržbu poměrně nenáročné, nekupírují se jim uši ani ocásky, nestříhají se, ani netrimují. Jejich srst se neplstnatí, ani se nesukuje,zvýšenou péči potřebují pouze v období línání, kdy je potřeba vyčesávat vylínanou srst.Této srsti je poměrně dost, ovšem po skončení období línání, které je dvakrát ročně, stačí občas psa vykartáčovat. Časté koupání není nutné, šamponem se nedopuručuje mít příliš často, rozhodně ne častěji než jednou za měsíc, při častějším používání by se mohly tvořit lupy. Jejich srst má samočistící schopnost, takže stále vypadají čistě, pokud zrovna teď neproběhli například rozbahněným polem.

Jedinci těchto plemen chovaní v ČR, nemívají žádné zvláštní zdravotní problémy, neprojevují se žádné dědičné poruchy zdraví. Jedná se o psy se skutečně zdravým kořínkem, kteří se dožívají poměrně vysokého věku kolem patnácti let a až do konce si udržují svou vitalitu a veselost.

Je to nenáročný, veselý a hrdý společník, který je ochoten se svým pánem snášet dobré i zlé za trochu lásky. Svého pána velice milují. Dá se říct, že to jsou psi jednoho pána ale do své lásky zahrnou celou jeho rodinu. Dobře rozlišují dobré známé svého pána, které přátelsky vítají a ostatní “cizí”, ke kterým se chovají poněkud nedůvěřivě, než zjistí, jaké city k jeho pánečkovi chovají. Hlídají většinou tím že na potencionální nevítanou návštěvu ostře štěkají, což většinou každého odradí, ovšem nejsou to psi, kteří by člověka kousli. Agrese proti lidem u těchto plemen byla záměrně po dobu jejich vývoje potlačována a agresivní jedinci byli vylučováni z chovu.

Jitka Dopitová
jitka_dopitova@volny.cz